Za třpytem hlubin

Kdysi dávno se Cinnamon, suchozemský poutník s neukojitelnou zvědavostí (a s mapou, která se tvářila moudřeji, než ve skutečnosti byla), vydal na plavbu přes širé moře. Domníval se, že vládnout vlnám je jen otázkou dobré nálady a pevného lana. Leč brzy přišla bouře, hromy rozzlobily nebe a jeho loď se propadla do šedé pěny jako drobeček z večeře. A když mu mořská chobotnice sežrala poslední kus mapy, Cinnamon pochopil, že tady končí vědění suchozemců a začíná říše, kde člověk může být rád, že pozná aspoň, kde je "nahoře".

A právě tehdy se z temných hlubin vynořila Galaxy. Mořská panna, jejíž úsměv dovedl rozzářit i místa, kam slunce zapomnělo posílat světlo. Pohlédla na Cinnamonovu bezradnost a s lehkým pobavením pronesla: „Poutníče, když už jsi ztracen, nechť je to aspoň se ctí.“ Neměla pravdu? Cinnamon neznal odpověď, ale znal své boty — a ty už dávno vzdaly odpor. Tak se vydal za ní. Společně se ponořili do tajuplné říše korálů, světélkujících tvorů a stvoření tak zvláštních, že i zkušený mág by je považoval za špatně popsaný sen.

Na své pouti stanuli před třemi mocnými bytostmi moře. Sirény jim zpívaly písně cest, které dokáží vést poutníky skrze zmatek proudů a klamné stíny hlubin. Kraken, strážce prastarých bran, se neukázal jako postrach, nýbrž jako ten, kdo půjčuje svou sílu těm, kteří se nebojí hledět do temnoty bez zaváhání. A Poseidón, vládce všech vod, jim požehnal vlnou smíchu, jenž se nesl mezi sloupy slané pěny — aby každý, kdo se k nim přidá, mohl okusit nádheru podmořských světů a najít v nich krůpěj vlastního příběhu.

Když však jejich společná cesta dospěla k prahu dalšího osudu, Galaxy se zastavila u brány z korálu. Její ploutev se třpytila jako měsíční stříbro pod víčky oceánu. Cinnamon, jenž s ní procestoval kus říše, poprvé spatřil v jejích očích stín tichého loučení. „Neboj se,“ pronesla měkce, „moji cestu neurčují stěny z kamene, nýbrž proudy, které volají. A nyní volají dál.“ Otočila se s lehkostí, jakou mají jen ti, kdo se smějí i v hluboké tmě, a odplula do šera, zanechávajíc po sobě jemnou záři — znak, že její příběh v podmořském světě neskončí, jen změní svou píseň.

Cinnamon za ní dlouho hleděl. Pak pozvedl ruku, jako by ji mohl dohonit vlnou, a tiše přísahal, že ve všech dobrodružstvích, která ještě přijdou, pro ni zůstane místo — v kronikách, v paměti, i v nejhlubší části oceánu, kde se rodí nové legendy.